Když jsem v 90. letech přijela z postkomunistického Československa do Španělska, narazila jsem na realitu, která mi dlouho nedávala smysl.
Nešlo jen o svobodu projevu, ale i o přístup k věcem, které u nás patřily k absolutním tabu.
Drogy. V Československu jsem vyrůstala v informačním vakuu. Neexistovala diskuse, jen varování. Všechny drogy byly prezentovány jako jednotné zlo. Alkohol do této kategorie nepatřil – přestože se pil masově a bez zábran.
Byla to droga, o které se nemluvilo.
Ve Španělsku jsem najednou viděla, že marihuana a hašiš jsou běžnou součástí života. Ne okázale, ne demonstrativně. Prostě jsou. A to i mezi starší generací.
Teprve časem jsem pochopila, že odpověď neleží v současnosti, ale hluboko v historii.
Země chudoby, nerovností a přerušených životů
Španělsko bylo po dlouhá staletí chudou zemí. S vysokou negramotností, extrémními sociálními rozdíly a tvrdými životními podmínkami. Občanská válka ve 30. letech nebyla jen konfliktem – byla kolektivním traumatem.
A hlavně: NESKONČILA MÍREM.
Skončila vítězstvím jedné strany, která tu druhou neintegrovala, ale UMLČELA, ZNIČILA NEBO DONUTILA MLČET. Mnoho rodin přišlo o blízké, domovy, důstojnost. Bolest se nepřetavila v dialog – zůstala v tichu.
Za frankistické diktatury platilo jednoduché nepsané pravidlo: co není vidět, to se dá tolerovat. Lidé nemluvili o politice. Nevyjadřovali se. Hledali malé, nenápadné úniky.
Maroko, hašiš a středomořský svět
Hašiš nebyl ve Španělsku „cizí jed".
Blízkost Maroka, historické vazby a geografická realita znamenaly, že kvalitní hašiš byl dostupný dlouho předtím, než se o konopí začalo mluvit jako o společenském problému. Pro mnohé byl součástí středomořského prostoru – ne symbolem rebelie, ale prostředkem úlevy.
Dnešní právní rámec a realita
Dnes je přístup Španělska ke konopí pragmatický.
Užívání a držení pro vlastní potřebu v soukromí není trestným činem. Na veřejnosti je postihováno správními pokutami. Vedle toho fungují Cannabis Social Clubs – členské neziskové kluby v právní šedé zóně. Nejde o legální distribuci, ale o tolerovanou praxi, pokud zůstává uzavřená a bez komerčního prodeje.
Čísla bez mýtů
Podle Evropské agentury EUDA (dříve EMCDDA) užilo v posledním roce konopí:
- 12,6 % dospělých ve Španělsku
- 11,1 % dospělých v Česku
Konopí je v obou zemích nejrozšířenější nelegální droga.
Česko dlouhodobě patří k zemím s nejvyšší mírou užívání v Evropě, Španělsko je také vysoko – zejména u mladších věkových skupin.
Rozdíl není v číslech.
Rozdíl je v tom, jak se o věcech mluví.
Ne o drogách. O paměti.
Tento text není obhajobou užívání konopí.
Je pokusem pochopit, proč společnost, která má živou paměť hladu, diktatury a mlčení, volí spíš toleranci než hysterii.
Protože vztah ke konopí není otázkou morálky.
Je otázkou historie, zkušenosti a schopnosti nést svobodu bez strachu.