Autobusová zastávka v jedné z vesniček v předhůří katalánských Pyrenejí.
Krásné počasí. Nikde nikdo.
Na nekryté lavičce sedí mladá slečna, odhadem sedmnáct až devatenáct let.
Tetování. Výrazné piercingy – uši, nos, jazyk.
Zapaluje si jointa a klidně kouří.
Přichází stará, elegantní paní, tak kolem osmdesátky.
Přisedá si.
Slečna pozdraví první.
Paní odpoví.
Slečna se zeptá, jestli jí kouření vadí.
Paní řekne, že ne – jsou přece venku, na vzduchu.
Začnou si povídat.
Smějí se.
Za chvíli si vyprávějí, jako by se znaly roky.
Přitom se nikdy předtím neviděly.
Přijíždí autobus.
Nastupují spolu.
Sedají si vedle sebe.
Tečka.
Byla jsem u toho.
Stalo se to zhruba před třemi lety a pamatuji si to dodnes.
Protože mě to tehdy – a vlastně i teď – dojalo.
