Slovo siesta je jedním z těch výrazů, které zná skoro každý – i ten, kdo ve Španělsku nikdy nebyl. Má v sobě něco lenivě příjemného, náznak odpočinku „ve stínu pod fíky".
Původ slova „siesta" je strohý a praktický: pochází z latinského HORA SEXTA – tedy „šestá hodina" po východu slunce. Ve starověkém Římě to byl čas kolem poledne. Čas, kdy se práce přerušila, protože bylo takové vedro, že pracovat bylo utrpením. Tedy žádná romantika, nýbrž realita života v horku.
Když jsem začala na začátku 90. let jezdit do Španělska, siesta byla úplně normální součást dne. Každodenní pravidlo. Pamatuju si to úplně přesně: ve dvě odpoledne se zavřelo a v pět se znovu otevřelo. Výjimkou byly snad jen velké supermarkety. Všechno ostatní – malé obchody, služby, běžný život – se na ty tři hodiny prostě zastavil.
Pokud na to člověk nebyl zvyklý, bylo to... stresující. Na to, že si nákupy musíte naplánovat jinak, se dá celkem rychle zvyknout. Ale pokud nemáte rodinu, nemáte kam jít na oběd, nemáte s kým ten čas sdílet... tak jsou ty tři hodiny najednou podivně prázdné. Pokud jste turista, bloumáte v horku ulicemi, všechno je zavřené a čas se vleče.
Když jsem se pak do španělské rodiny dostala, začalo mi to dávat úplně jiný smysl: siesta totiž není jen „pauza", je to kus životního stylu.
Skutečná siesta totiž nevypadá tak, že si někde lehnete a spíte. Je to návrat domů. Společný oběd. Klid. Ticho. A pak možná krátké setkání s přáteli na kávu, než se den znovu rozjede. Ten rytmus měl logiku. A měl i svoje kouzlo.
Dnes je to jiné.
Ve velkých městech, jako je Barcelona nebo Madrid, siesta téměř vymizela. Obchody mají otevřeno celý den, pracovní doba se víc přibližuje evropským standardům a všechno běží plynuleji. V turistických oblastech je to podobné – tam siestu prakticky „převálcoval" turismus.
Z ekonomického pohledu to dává smysl. Dlouhá pauza uprostřed dne znamená nižší efektivitu, složitější organizaci práce, pozdější konce pracovního dne. Španělsko se tomu už roky snaží přizpůsobit.
Ale něco se tím ztrácí. Z mého pohledu docela hodně.
Ten prostor uprostřed dne, který nebyl jen „mezi prací", ale měl vlastní hodnotu. Čas na rodinu. Na klid. Na normální lidské setkání, které nebylo vmáčknuté do večerní únavy.
Siesta se neztratila úplně. Na jihu Španělska nebo v menších městech ji pořád najdete. Ale postupně mizí. Tichounce, nenápadně.
Třeba se jednou vrátí. Kdo ví – možná nám ji zpátky „dá" právě technologie a AI. Protože jestli nám něco dnes opravdu chybí, tak to není efektivita, ale čas. Na sebe, na své blízké. Na rozjímání. Čas uspořádat si myšlenky. Čas odložit mobil. Čas nemyslet na nic. Prostě ČAS.