Když přilétáte do jižního Španělska a podíváte se z okýnka letadla dolů, patrně vás překvapí obrovské plochy hnědé krajiny. Zeleně je málo, řeky bývají vyschlé a kolem středomořského pobřeží se táhnou nekonečné oblasti suché půdy. Ve Španělsku se už několik let otevřeně mluví o tom, že země čelí jednomu z největších environmentálních problémů v Evropě – desertifikaci, tedy postupné proměně krajiny v polopoušť.
Podle údajů španělského ministerstva životního prostředí je až 74 % území země vystaveno riziku desertifikace. Nejohroženější jsou oblasti na jihu a jihovýchodě země – Andalusie, Murcia, Valencie nebo provincie Almería.
Nejde přitom jen o problém čistě přírodní. Španělsko je jedním z největších zemědělských producentů Evropy. Právě ze Španělska pochází značná část olivového oleje, citrusů, rajčat, salátů, paprik nebo vína, které se prodávají po celé Evropě. Když Španělsko trpí suchem, pociťuje to celý evropský trh.
Země, která potřebuje vodu
Největším spotřebitelem vody ve Španělsku je zemědělství. Přibližně 80 % veškeré spotřebované vody směřuje právě do zavlažování polí a sadů.
Na první pohled to není překvapivé. Velká část španělského zemědělství existuje jen díky umělému zavlažování. Bez něj by například v Andalusii nebo Murcii nebylo možné pěstovat ovoce a zeleninu v takovém množství.
Extrémním symbolem tohoto systému je Almería. Provincie na jihovýchodě Španělska je dnes známá takzvaným „plastovým mořem". Obrovské plochy bílých skleníků jsou viditelné dokonce i z vesmíru. Ve sklenících se celoročně pěstují rajčata, okurky, papriky nebo jahody určené pro evropské supermarkety. Jenže právě tato oblast patří zároveň mezi nejsušší části Evropy.
Ve chvíli, kdy přichází dlouhá období bez deště, začínají se vyčerpávat podzemní zásoby vody. Mnoho studní má stále nižší hladinu a v pobřežních oblastech se do podzemních zdrojů dostává mořská voda. Půda se tak postupně zasoluje a stává se méně úrodnou.
Španělsko a přehrady: evropský rekordman
Španělsko se s nedostatkem vody snaží bojovat už desítky let. Od poloviny 20. století vznikla po celé zemi rozsáhlá síť přehrad a vodních nádrží. Dnes má Španělsko více než 1 200 velkých přehrad, což je v Evropě skoro nejvíc.
Přehrady mají zajistit stabilní dodávky vody pro zemědělství, města i výrobu elektřiny. Jenže ani obrovské množství nádrží už v některých letech nestačí. V obdobích extrémního sucha klesají zásoby vody v přehradách často pod kritické hodnoty.
V posledních letech se například opakovaně objevovaly fotografie téměř prázdných přehrad v Katalánsku nebo Andalusii. Některé obce musely omezit spotřebu vody a část obyvatel byla odkázána na dovoz vody cisternami. V roce 2024 stále platila omezení spotřeby vody pro miliony lidí, právě v Andalusii a Katalánsku.
Proč je problém starší než klimatická změna
Mnoho lidí si myslí, že za vysychání Španělska může pouze klimatická změna. Situace je ale složitější.
Klimatická změna problém výrazně zhoršuje – přináší delší období sucha, vyšší teploty a častější extrémní počasí. Základy dnešní krize však vznikaly po staletí.
Historici připomínají, že velká část Pyrenejského poloostrova bývala kdysi mnohem více zalesněná. Lesy pomáhaly zadržovat vodu v krajině a chránily půdu před erozí.
S rozvojem španělského království ale začalo masivní kácení. Dřevo bylo potřeba na topení, výrobu dřevěného uhlí, stavbu měst i lodí. Obrovské množství stromů padlo zejména v době, kdy Španělsko budovalo své koloniální impérium a flotily plující do Ameriky.
Postupné odlesňování změnilo schopnost krajiny zadržovat vodu. Půda začala být náchylnější k erozi a vysychání.
Když zaprší, bývá pozdě
Paradoxem Španělska je, že i když prší, nemusí to být dobrá zpráva.
Dlouhá období sucha totiž často střídají přívalové deště. Tvrdá a vysušená půda nedokáže vodu absorbovat, takže voda rychle odtéká a způsobuje záplavy.
Typickým jevem jsou takzvané „gota fría" nebo nově označované DANA – extrémní středomořské bouře, které během několika hodin přinesou množství vody odpovídající několika měsícům běžných srážek.
Namísto postupného vsakování voda často odnese svrchní vrstvu půdy, což desertifikaci ještě urychluje.
Lesní požáry: začarovaný kruh
Jedním z nejviditelnějších důsledků sucha jsou lesní požáry.
Španělsko patří dlouhodobě mezi evropské země s největším počtem požárů. Extrémně horké a suché počasí vytváří ideální podmínky pro rychlé šíření ohně.
Požáry navíc nejsou jen důsledkem sucha – samy celý proces zhoršují. Spálená půda ztrácí schopnost zadržovat vodu, rychleji eroduje a vegetace se obnovuje jen velmi pomalu. Vzniká tak začarovaný kruh.
Dalším problémem jsou některé druhy stromů vysazované při poválečných zalesňovacích kampaních. Ve 20. století byly na mnoha místech vysazeny rychle rostoucí borovice nebo eukalypty. Ty sice rychle zazelenily krajinu, ale zároveň zvyšují hořlavost lesů a spotřebovávají velké množství vody.
Budoucnost: technologie i návrat k přírodě
Španělsko dnes hledá způsoby, jak se s novou realitou vyrovnat.
Velké investice směřují do odsolování mořské vody, recyklace odpadních vod nebo moderních zavlažovacích systémů. Země také testuje technologie na zachytávání vlhkosti z mlhy, zejména v suchých oblastech.
Současně ale sílí názor, že samotná technická řešení nestačí.
Odborníci stále častěji upozorňují, že bude nutné změnit způsob hospodaření s krajinou – obnovovat mokřady, vracet do krajiny původní druhy vegetace, omezit nadměrné čerpání podzemních vod a přizpůsobit zemědělství sušším podmínkám.
Španělsko totiž dnes stojí před zásadní otázkou: lze udržet současný model intenzivního zemědělství v zemi, kde vody postupně ubývá?
A právě odpověď na tuto otázku může v příštích desetiletích rozhodnout o tom, jak bude Pyrenejský poloostrov vypadat.