Nedávno jsem tu psala o tom, jak se pije ve Španělsku (myšleno alkohol 😊). Dnes se podíváme na to, co se ve Španělsku pije.
Dost často vozím cizince po Španělsku, a když pak skončíme s prohlídkami a prací, lidé se mě ptají „co se tu pije". Většinou zazní „sangria" a já se musím smát. Snažím se vysvětlit, že se sangrií je to ve Španělsku podobně jako v Česku se svařákem – je tu, ale rozhodně ho nepijeme celý rok.
Sangria ve Španělsku samozřejmě existuje. Jenže skutečné Španělsko pije spoustu jiných věcí. Některé znáte. O některých jste možná nikdy neslyšeli.
Agua del Carmen ❤️
Začnu něčím, co jen málokdo zná.
Pokud jste vyrůstali ve Španělsku před několika desítkami let, pravděpodobně jste ji doma měli. A dost možná stála vedle náplastí, obvazů a jodové tinktury. Přitom jde o bylinný likér s obsahem alkoholu kolem 55 %. Ano, čtete správně. Pětapadesát procent.
Vznikl už v 17. století mezi bosými karmelitány ve Francii a později se rozšířil přes Benátky do dalších částí Evropy. Ve Španělsku se začal prodávat na začátku 20. století a velmi rychle si získal pověst téměř zázračného prostředku.
Používal se na nervy. Na špatné trávení. Na nachlazení. Na menstruační bolesti. Na nespavost. Na úzkosti. A někdy dokonce i na neposedné děti. Stačilo pár kapek.
Základ tvoří meduňka (španělsky melisa), doplněná o skořici, hřebíček a další aromatické rostliny. Právě meduňka byla po staletí považována za téměř univerzální lék. Psali o ní antičtí lékaři, středověcí učenci i slavná Hildegarda z Bingenu, která tvrdila, že „rozveseluje srdce a uklidňuje ducha".
Ještě zajímavější je ale společenská role Agua del Carmen. V době, kdy nebylo považováno za vhodné, aby ženy pily alkohol, představovala elegantní řešení. Nebyla to pálenka, ani likér, ani koňak. Byl to lék. A tak se také skladoval. Ne v kredenci vedle lahví alkoholu, ale v domácí lékárničce. Možná právě proto přežil tak dlouho. A dodnes ho ve Španělsku najdete.
Víno: nápoj každodenního života
Když jsem začala jezdit do Španělska na začátku devadesátých let, bylo naprosto běžné, že v restauraci přistál na stole džbán vody a vedle něj džbán domácího vína. V běžný den, nebyla to žádná výjimečná událost, prostě oběd.
Španělsko bylo dlouhá staletí zemí vína a v mnoha rodinách to dodnes platí. Neznamená to, že by všichni pili hodně. Víno bylo především součástí jídla. A někde stále je.
Vermut: nápoj, který je společenskou událostí
Jedna z věcí, které mám na Španělsku ráda. Nechodí se jen „na pivo", chodí se „na vermut".
Říká se tomu hacer el vermut. Znamená to si někdy před polednem vyjít ven – na ulici, na promenádu, na náměstíčko, k tržnici. Posadit se na venkovní terásce, dát si sklenku vermutu (já ráda ten tmavý vermut negro), k tomu mističku oliv, mandle, berberechos a dlouhé povídání. Někdy půl hodiny, někdy dvě.
Podle mě je vermut méně nápoj a více životní styl.
Tinto de verano
Pokud bych měla vybrat nápoj, který mnohem lépe vystihuje skutečné Španělsko než sangria, byl by to právě tinto de verano.
Červené víno, sodovka nebo citronáda. A led. Nic víc.
V létě ho najdete prakticky všude. Je levný, osvěžující a překvapivě dobrý. Turisté si objednávají sangrii. Místní často tinto de verano.
A co ta slavná sangria?
Ano, pije se. Jen mnohem méně, než si většina turistů myslí. Je to trochu podobné jako trdelník v Praze.
Můj recept na fantastickou sangríi najdete mezi články o dobrotách a restauracích.
Anýz: chuť starého Španělska
Dnešní mladší generace už ho nepije tolik jako jejich rodiče nebo prarodiče. Přesto je anýz součástí španělské historie.
Možná jste někdy viděli láhev Anís del Mono. Pro mnoho Španělů je to chuť Vánoc, rodinných oslav a dětství. Je to jeden z těch nápojů, které okamžitě vyvolávají vzpomínky.
Chupitos
Přeloženo jednoduše do češtiny to jsou „panáky". Jenže ve Španělsku mají trochu jinou kulturu než u nás.
Nejsou nutně spojeny s povinným přípitkem a snahou vypít co nejvíc alkoholu za co nejkratší dobu. Často jde spíš o malou tečku na závěr oběda, večeře nebo posezení s přáteli. V mnoha barech vám dokonce přinesou malý chupito zdarma jako pozornost podniku.
Oblíbené jsou například bylinné likéry (orujo de hierbas), pálenka z matolin (orujo), limoncello, patxarán z Navarry nebo různé domácí speciality. A pokud ve Španělsku trávíte delší dobu, velmi rychle zjistíte, že nabídka chupitos je téměř nekonečná.
Jerez: tekutý poklad Andalusie
Kdybych měla vybrat jeden alkoholický nápoj, který je skutečně unikátně španělský, byl by to jerez.
Pochází z okolí města Jerez de la Frontera v Andalusii. Jeho výroba je natolik specifická, že se o ní dají napsat celé knihy. Zvláštní bílá půda albariza dokáže zachytit zimní vláhu a udržet ji během dlouhých suchých měsíců. Nad vínem vzniká vrstva kvasinek zvaná flor, která mu dodává charakteristickou chuť. A kolem všeho se točí staré bodegy, rodinné tradice a několik století historie.
Právě jerez je jedním z důvodů, proč Andalusie zaujímá ve světě vína tak výjimečné postavení.
Cava
Španělské (katalánské) „šampaňské", které se nesmí jmenovat šampaňské.
Vyrábí se stejnou metodou jako pravé champagne, ale především v Katalánsku. Pro mnoho Španělů je symbolem oslav, svateb, Vánoc a Silvestra. Samozřejmě za mnohem příjemnější cenu než jeho francouzský příbuzný.
Carajillo
A nakonec něco, co mě dodnes baví: carajillo.
Po dobrém obědě (předkrm, hlavní chod, postre = dezert) přijde káva. Někdy malá černá a jindy carajillo – káva s trochou alkoholu. Někde s brandy. Jinde s rumem. Nebo s Licor 43.
Po obědě, po večeři. Po dlouhém rozhovoru s přáteli.
Je to jeden z těch drobných zvyků, které krásně ukazují, jak moc je ve Španělsku jídlo, pití a společnost propojená.
A to jsme se dnes bavili jen o tom, co se pije.