Když přijedete do Španělska, bude se vám zdát, že Španělé tráví život v barech a opravdu to tak může vypadat. Bary jsou plné. Lidé sedí na terasách od rána do večera. K obědu se podává víno, k tapas pivo, před obědem vermut a někdo si po jídle dá ještě carajillo – kávu s trochou alkoholu.
Člověk by tedy očekával, že ve Španělsku bude potkávat spoustu opilých lidí.
Jenže moje zkušenost je za těch 36 let přesně opačná.
Nevím, kolik tisíc hodin jsem ve Španělsku strávila v barech, restauracích, na slavnostech, fiestách, poutích nebo rodinných oslavách. A přesto si troufám říct, že jsem tam za celou tu dobu viděla méně opilých lidí než za jediný rok v Česku.
Neříkám, že Španělé nepijí. Pijí. Jen pijí jinak.
Alkohol jako pevná součást jídla
Ve Španělsku je alkohol především součástí společenského života a jídla: k tapas se pije pivo nebo clara (pivo s citronádou), před obědem se chodí „na vermut" (s mističkou oliv, berberechos nebo jen tak), k obědu bývá na stole džbán vody a láhev vína, po jídle si někdo dá carajillo.
Nejčastěji ale vidíte jednu věc: lidé sedí, povídají si, jedí.
Alkohol je součástí setkání. Není jeho cílem.
Dvě odlišné kultury pití
Samozřejmě zjednodušuji. Ale kdybych měla jednou větou popsat rozdíl mezi Českem a Španělskem, řekla bych:
V Česku bývá alkohol často cílem večera (nebo alespoň jedním z hlavních cílů). Ve Španělsku bývá součástí večera (ve smyslu jednou z mnoha součástí večera).
Češi se scházejí „na pivo". Španělé se scházejí hlavně kvůli sobě navzájem: u jídla, u tapas, na náměstí, při nesčetných fiestách a feriích, na terasách, v barech. A alkohol je při tom často přítomen. Není ale hlavním důvodem setkání.
Co říkají čísla?
Nejde jen o můj pocit.
Česká republika patří dlouhodobě mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu v Evropě. Přibližně 7–10 % dospělých pije alkohol denně nebo téměř denně a 12–13 % dospělých se opíjí alespoň jednou týdně. Přibližně čtvrtina dospělé populace spadá do kategorie rizikového nebo škodlivého pití.
Na první pohled by člověk čekal, že Španělsko bude úplně jiné. Jenže není.
Podle evropských statistik patří Španělsko naopak mezi země s poměrně vysokým podílem lidí, kteří pijí alkohol denně. V některých statistikách se dokonce řadí mezi evropské země s nejvyšším podílem každodenních konzumentů alkoholu.
A právě tady začíná být situace zajímavá.
Španělé tedy nepijí nutně méně. Jen mnohem častěji pijí menší množství alkoholu rozprostřené během týdne, nejčastěji při jídle nebo společenských setkáních. Česká republika je naopak známá vyšším podílem intenzivního pití a epizod, kdy člověk vypije větší množství alkoholu najednou.
Zjednodušeně řečeno: ve Španělsku si mnoho lidí dá alkohol často. V Česku si mnoho lidí dá alkohol hodně.
Alkohol a děti
Zajímavý rozdíl vidím i ve vztahu k dětem.
Ve Španělsku děti odmala vidí dospělé pít víno nebo pivo u jídla. Není to nic zakázaného, ale ani nic výjimečného. Je to běžná součást života. Opět podotýkám, že jedna z mnoha.
Neznamená to samozřejmě, že by tam neexistovaly problémy s alkoholem nebo že by mladí lidé nepili. Existují a někdy příště se jim budu věnovat.
Přesto mám pocit, že vztah k alkoholu bývá ve Španělsku méně dramatický. Možná právě proto, že alkohol není tolik symbolem svobody, dospělosti nebo víkendového úniku.
Tak proč Španělé pijí jinak?
Po těch letech si myslím, že hlavní rozdíl není v alkoholu. Je ve společnosti.
Španělé tráví více času společně. Více jedí společně. Více mluví společně. A alkohol je jen jednou z mnoha součástí těchto setkání.
Zažila jsem bezpočet hodin ve španělských restauracích, barech, při rodinných oslavách, obědech, večeřích, s firmami, s klienty, s přáteli po barech, při fiestách a fériích a přesto jsem viděla překvapivě málo skutečně opilých lidí.