Po dvou předchozích textech (jsou Španělé latino lovers a od Franka k Almodóvarovi) mi několik lidí napsalo otázku: „A jak to vlastně mají Španělé se sexem v praxi?"
Začínají dřív než Češi? Mají více partnerů? Jsou otevřenější? Pojďme se na to tedy podívat trochu z blízka. ❤️
Začínají Španělé se sexem dřív než jiní Evropané?
Po tom všem, co jsem napsala, by se nabízela kladná odpověď. Jenže statistiky ukazují něco jiného.
První sexuální zkušenost přichází u většiny Španělů přibližně kolem šestnáctého roku věku, tedy velmi podobně jako v jiných západoevropských zemích. Žádná španělská sexuální revoluce v tomto směru neexistuje.
Rozdíl je spíš v tom, že se o těchto věcech mluví otevřeněji a mladí lidé mají k informacím mnohem snazší přístup.
Kondomy, antikoncepce a sexuální výchova
Když jsem do Španělska přijela poprvé na začátku devadesátých let, překvapilo mě, jak běžně se mluvilo o věcech, které byly u nás ještě trochu rozpačitým tématem. Od té doby se Španělsko posunulo ještě dál.
Ve školách probíhají programy sexuální výchovy, existují kampaně zaměřené na HIV a další pohlavně přenosné choroby a řada autonomních regionů financuje osvětové projekty pro mladé lidi. Kondomy jsou běžně dostupné v lékárnách, automatech i supermarketech.
Pro většinu mladých Španělů nejsou otázky antikoncepce nebo sexuálního zdraví ničím výjimečným. Jsou prostě součástí života.
Země, kde se sex neodkládá. Děti ano
Přestože mladí lidé začínají se sexuálním životem podobně jako jinde v Evropě, děti mají stále později.
Průměrný věk prvorodiček patří mezi nejvyšší v Evropě – podle statistik má většina Španělek děti ve věku přes 31 let, více než 10 % dětí se rodí ženám nad 40 let.
Podle španělských průzkumů je stále nejrozšířenější antikoncepční metodou používání kondomů (36–46 % párů podle různých výzkumů). Následuje hormonální antikoncepce a nitroděložní tělíska, která používají především ženy po třicítce a po dětech.
Když se člověk podívá na ceny bydlení v Madridu, Barceloně nebo Málaze, začne tomu rozumět.
Ve Španělsku se sexem začíná poměrně brzy, ale děti se rodí velmi pozdě. A společnost s tím je (zatím) dost v pohodě.
U nás se pořád tak trochu předpokládá, že věci půjdou jednoduše: škola → práce → svatba → dítě. Ve Španělsku je dnes už mnohem běžnější schéma: škola → práce → práce → práce → práce → možná hypotéka → možná dítě, ve 35.
Co když se „něco stane"?
K sexu patří i méně romantické věci. Pohlavně přenosné choroby existují ve Španělsku stejně jako kdekoliv jinde. Rozdíl je spíš v tom, že se o nich mluví poměrně otevřeně.
Bude to podle mě dědictví osmdesátých a devadesátých let, kdy Španělsko tvrdě zasáhla epidemie HIV. Právě tehdy vznikla řada preventivních programů, osvětových kampaní a testovacích center.
Dnes tak ve větších městech není problém nechat se anonymně otestovat na HIV nebo jiné pohlavně přenosné choroby. Informace poskytují zdravotní centra, nemocnice i specializované neziskové organizace.
Pro mnoho Španělů je návštěva gynekologa, androloga nebo sexuologa stejně normální jako návštěva zubaře. A možná právě to je další rozdíl oproti společnosti, kde se o podobných věcech raději mlčí.
A co starší generace?
Možná největší změna, kterou jsem ve Španělsku zažila, není u mladých, ale u lidí kolem padesátky, šedesátky nebo sedmdesátky.
Generace, která vyrůstala za Franka v prostředí přísné katolické morálky, dnes žije ve společnosti, kde se o vztazích, sexualitě nebo sexuálním zdraví mluví zcela otevřeně. A většina z nich to přijala překvapivě dobře.
Právě to mě na Španělsku fascinuje nejvíc. Ne že by bylo sexuálně „divočejší". Ale že během několika desetiletí dokázalo projít obrovskou společenskou změnou, aniž by přestalo být samo sebou. ❤️
Po šestatřiceti letech mám pocit, že vztah Španělů k sexualitě není založený ani tak na větší odvázanosti, jak si často myslíme. Spíš na tom, že sex, vztahy, antikoncepci nebo sexuální zdraví považují za normální součást života. A možná právě proto kolem nich nemusí vytvářet tolik tajemství.